Přibližme si na úvod klíčovou Kompetenci k podnikavosti a pracovní. Co to je a co vlastně po žácích požadujeme? 

Ráda bych to pojala spíše tak, co tato kompetence žákům přináší, když pro ni škola vytvoří prostor. Objevuje se v revidovaném Rámcovém vzdělávacím programu a reaguje na svět, který se dnes velmi rychle mění. Tato kompetence trénuje žáky, aby ve světě plném změn dokázali obstát. Učí je nejen dovednosti, které budou po škole potřebovat, ale také je připravuje na to, že když se něco nepovede nebo se ocitnou v nejistotě, není to tragédie, ale výzva. Vede je k tomu, aby si podvědomě nastavili, že pokud nejde o vážný zdravotní problém, většina situací má nějaké řešení, které mohou svou vlastní iniciativou nalézt. 

Tohle si neuvědomuje ale ani spousta z nás dospělých… 

Adaptabilita lidí dnes často pokulhává za turbulencí změn, které nás obklopují. A právě proto je klíčové, abychom u dětí trénovali schopnost přizpůsobit se novým situacím Kompetence k podnikavosti dává žákům prostor, aby sami přicházeli s nápady, aby vnímali příležitosti a přijímali výzvy. V takových situacích poznávají sami sebe a své talenty. Talentem se ale nemyslí jen mimořádné nadání, ale to, že každý v sobě může objevil něco, co mu jde, co ho těší a v čem se může rozvíjet. A když objeví své silné stránky, může na nich stavět osobní i profesní život, a tím i svou vizi budoucnosti.

Podnikavého absolventa ráda přirovnávám k horolezci. Umí si představit svůj cíl, hledá k němu cestu, ale nejde sám – hledá spolupracovníky, síťuje se s lidmi kolem sebe. Cestu neustále přehodnocuje, zdravě riskuje nebo se rizikům snaží preventivně předcházet. Když je potřeba, umí se i vrátit a couvnout, aniž by to považoval za selhání. Jen přehodnotí cestu a vydá se k cíli znovu, nebo si zvolí cíl jiný.

Možná bychom se ještě měli zastavit u slova podnikavost tak, jak ji chápeme v rámci RVP. 

Ano, je důležité podotknout, že kompetence k podnikavosti není totéž co podnikání. Připravuje žáka na udržitelný osobní, rodinný i komunitní život. Je klíčová i pro zaměstnance. Firmy dnes už nefungují jen na hierarchickém principu, kdy někdo rozhodne nahoře a dole se splní pokyny. Chtějí zaměstnance, kteří umí spolupracovat v týmu, vyhodnocovat situaci, přicházet s nápady a hledat řešení.  

Zmínila jste, že si žák zvyká i na chybu nebo na volbu špatné cesty. Jak má s touto chybou pracovat škola při hodnocení, když je systém obecně nastaven na oceňování bezchybného výkonu? 

Je dobré si přiznat, že v okamžiku, kdy mají kompetence minimálně stejnou váhu jako znalosti, klasické známkování selhává. Není funkční. Řešením může být formativní přístup k hodnocení. Mně osobně velmi oslovil také iterativní přístup, který si můžeme představit jako soustředné kružnice. Prvňáček začíná v nejmenší kružnici, kde v drobných aktivitách získává první zkušenosti. Po každé aktivitě je třeba se zastavit a vést s žáky dialog: co se podařilo, co ne a proč, a jak to příště udělat lépe. Tento přístup dává učiteli prostor ptát se žáka: „Co s tím uděláš ty? Kam se chceš dál posunout?“ Když žák sám pojmenovává další kroky, posouvá se na vzdálenější kružnici a volí si vlastní cestu osobního rozvoje, rozšiřuje svůj osobní vesmír. To je obrovský motivační nástroj. Na začátku dostávají žáci drobné úkoly. Na konci deváté třídy by už měli mít příležitost být sami nositeli komplexního projektu – například vytvořit školní časopis, zorganizovat soutěž pro mladší děti nebo uspořádat výstavu. Projdou si celým procesem od nápadu přes divergentní myšlení, výběr reálné varianty, mobilizaci zdrojů až po odpovědnost za společný výsledek.

Vedle formativního hodnocení je klíčová i práce s kritérii a indikátory. Pokud žáky s kritérii seznámíme dopředu, pak i terénní výuku nevnímají jako den, kdy se neučí, ale vědí, co bude paní učitelka sledovat a jak prokážou své dovednosti. A samozřejmě nedílnou součástí je i vlastní sebereflexe žáka.

Jak se požadavky na tuto kompetenci mění v průběhu školní docházky? Co očekávat v klíčových okamžicích jako je mateřská škola, první stupeň, druhý stupeň a odchod ze základní školy.

U nejmenších dětí to jde skoro samo, stačí jim dát impulzy. Ať už na zahradě s přírodními materiály, nebo při výtvarné činnosti. Nemělo by to být jen o tom, že paní učitelka řekne: „Namaluj postavu.“ Ale spíše: „Tady máš kamínky, vytvoř z nich obrázek, jaký tě napadne.“ Tím se rozvíjí fantazie a kreativita. 

Takový „samorostlý“ přístup s nástupem do první třídy začíná mít limity zažitého systému…

S nástupem do školy vidím zádrhel v tom, že vedle prostoru pro nápady přicházejí také známky. A s negativními známkami se děti začínají bát chyby a raději se drží přesných návodů. Principem by mělo být nechat je volit si svou vlastní cestu. I v matematice lze příklad vypočítat různými postupy a je chyba lpět na jediném „správném“. Na konci páté třídy by měl žák umět přicházet s vlastními nápady a pracovat s nimi a s příchodem na druhý stupeň by měla přijít také odvaha své nápady sdělit. Rčení „Sedávej, panenko, v koutě“ pro dnešní svět neplatí. Učitel by měl vytvořit bezpečné prostředí, aby i plachá dívka s tisíci nápady dostala příležitost a měla odvahu se prosadit. Právě výběr jejího nápadu může být obrovským zadostiučiněním, které podpoří její zdravé sebevědomí a chuť do další práce. Náš cíl je dovést každého žáka k odvaze a vytrvalosti. 

Jak bude pro pedagogy obtížné zavést tuto kompetenci do praxe? Co byste jim doporučila? 

Je důležité, aby se školy a učitelé opravdu snažili do nových rámcových vzdělávacích programů začíst a neskončili jen u povrchního vnímání. Kompetence k podnikavosti má sice jen čtyři závazné očekávané výsledky učení, které jsou formulovány obecně, ale pod každým z nich se skrývá rozsáhlá metodická podpora. Je to v podstatě studijní materiál pro učitele, který popisuje, jak se projevuje žák, který si kompetenci osvojil, a zároveň nabízí strategie, tedy doporučené metody a formy práce, jak toho dosáhnout.

Co může být takovou závěrečnou motivací pro vaše kolegy a kolegyně?

Jsem praktik, celý život jsem učila. Už před lety jsem viděla, jaký mají děti „tah na branku“, když dostanou prostor v rámci projektů nebo badatelských činností. Kompetenční učení má obrovský smysl a hlavně hodnotu pro ně.

Před mnoha lety jsme se školou byli v mezinárodním projektu. Zeptala jsem se dětí, co by v jejich vesnici ukázaly návštěvě ze Švédska. Celá třída se sama od sebe zvedla, žáci se rozdělili do skupinek a začali plánovat. Já jsem pak jen přidala impulz: „Nechcete si zorganizovat vlastní soutěž Vesnice regionu?“ A už se to rozjelo. Stála jsem ve třídě se založenýma rukama a říkala si, že jsem tam vlastně jen do počtu. Dnes bych řekla, že jsem byla v roli průvodce. Žáci si vše řešili, domluvili a vyjednali sami, včetně řešení komplikací, které nastaly.

Takové zkušenosti žáků mi dávají obrovský smysl. Proto jsme v Jihomoravském kraji pod organizací Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání, kde působím, vytvořili metodiku „průvodcování sboroven“. Říkáme jí Certifikace podnikavé školy. Školám, které chtějí rozvíjet u žáků podnikavost, pomáháme nastavit si cestu. Nechodíme je kritizovat, ale ve spolupráci s nimi popíšeme výchozí stav a cíle, které chtějí dosáhnout. Chceme jim tu cestu usnadnit, protože víme, že toho mají na bedrech víc než dost. 

Kdo je Dáša Zouharová?

Vystudovala učitelství matematiky a biologie a má dlouholeté zkušenosti z působení na základní škole, kde pracovala mimo jiné i jako koordinátorka tvorby školního vzdělávacího programu. Téměř dvacet let se věnuje práci metodičky a lektorky na Lipce – školském zařízení pro environmentální vzdělávání v Brně. Je iniciátorkou dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti výchovy k podnikavosti – nejprve v Jihomoravském kraji, dnes už s celostátním dopadem. Pod NPI garantovala zpracování klíčové Kompetence k podnikavosti a pracovní pro nové RVP. Je autorkou publikace Metodika tvorby regionálních učebnic. 

Článek původně vyšel na webu Edurevue ZDE.